S Kyselkou v ranci

1. 10. 2014 22:21:31
Vytahuji ze staré krabice ústřižek schovaných už trošku zažloutlých novin. Tučný článek čtenáře sobotní Mladé fronty informuje, že kluci z Teplic dali Mt.Blanc za dva dny. Při čtení vyloudím v koutku trošku úsměvu a maličko zavzpomínám, jaké to tenkrát bylo.Ty jo, to už je deset let.Fuj jak to ale letí. Vlastně ač trošku paradoxně jsme si tenkrát vybrali nejvyšší kopec, abychom se poté rozhodli, že se v dalších letech budeme pokoušet o další a další kopce nad hranicí čtyř tisíc metrů. Ale ne vždy bývá ten nejvyšší nejtěžší. Každopádně tenkrát to bylo silné dobrodružství i s docela dramatickou nocí v dost ošklivé bouřce. Přesto se brána poznávání natolik otevřela,že už s tím prostě nejde přestat.

A jak tak žmoulám ten kus novin, na kterém jsme při našem začátku zvěčněni, napadá mě, že by bylo fajn se tam po těch pár letech vrátit a pokusit se o přelezení kopce z jedné strany na druhou. Rozdíl je v tom, že vše poneseme přes kopec na druhou stranu a nebudeme se do stanů vracet z vrcholu hezky na lehko. Zkrátka vše pěkně na hřbetu od začátku až do konce. Hezké pomyšlení na to, jak si člověk dokáže svou polívčičku pěkně osolit.

Při sdělování mé myšlenky je chvilku ticho, ale zkracuji to chlapcům důrazným otazníkem na konci věty. Nakonec to zní velice jednoduše a všichni se shodujeme, že je to docela fajn nápad na pěkný výlet a procházku po kopcích. Je prostě úžasné, jak se ta kulička u toho pivka zakulatí a domů už si jí každý s nadšením pěkně kope před sebou.

Ale od začátku nám nebylo přáno. První komplikace nastává, když dostávám od Suka košem, protože pracovní povinnosti mu nedovolují se zapojit do naší srandy. Přiznám se, že od prvního Blancu uplynulo pár let a člověk si zvykne na někoho s kým, už něco prošel a s kým, aniž by moc mluvil, si vlastně všechno řekne. Druhá rána přichází od Císaře, který do poslední chvíle neví a začíná to vypadat, že asi nepojede.Mačkám telefon a vytáčím Karlika, posledního člena, který zbyl.

„Hele“, slyším v telefonu, „já pojedu, ale je tu jedno velké ALE. Spojím to s cestou na Korsiku.Tam pojedeme spolu a zpátky tě hodím do Ženevy na autobus, odkud se vrátíš domů.“

No paráda,tak nejenom, že jsem si druhou cestu na Blanc už vlastně zkomplikoval variantou výstupu,ale pofrčím domů zmakanej autobusem. Posedlost mým plánem je tak velká, že vlastně se vším souhlasím. Prostě se jede, i kdybych měl domů jet třeba na kole. Říkám si, že ono to nějak dopadne.

Před odjezdem domlouvám pár lahví bílinské kyselky s tím, že na oplátku přivezu z vrcholu pár fotek s tímto chutným pramenem. Ozývá se Císař, že mu to vychází a že pojede. Paráda, cesta zpět pro mé smradlavé a unavené tělo naštěstí neproběhne v autobuse a ve třech se to určitě lépe potáhne. Vyrážíme tedy ve třech dvěma auty,což budí dojem velikého luxusu,ale Karlik dál pokračuje na Korsiku, a tak jiná ekonomičtější volba není.

Cesta přes noc docela slušně uběhne a na domluveném a osvědčeném odpočívadle ve Švajcu se ráno shledáváme s Karlikem. Společně se dopoledne přesouváme do Chamounix, kde parkujeme a ještě jdeme do městečka nasát tu atmosféru ve stínu velikánu. Odsud je nádherný pohled na vrchol Blancu a každý se tu rád uchýlí do zákrytu ruky Pacarda, který ve své bronzové podobě ukazuje na zdolanou horu. Na každém je tu vidět ta chvilka zasnění, jak tam nahoře asi je.

P1010179.JPG

Romantické Chamounix

Tak dost snění hoši. Po obědě a pivánku hážeme na záda svých pět švestek a vyrážíme směr lanovka na Augile du Midi, náš výchozí bod.

Přeplněná gondola nás táhne do výšky 3800 metrů, kde se najednou vytrácí pohodlná atmosféra městečka a každý tu může ochutnat jaké to je, být takhle vysoko.Je to vtipný pohled, jak se zde povalují Japončíci a dožadují se panáka kyslíku z ošetřovny,která je zde připravená pro ty, kterým se z nedostatku přímořského vzdoušku udělá trošku nevolno. Jelikož je dolů pustí až za půl hodiny,tak zaplacená odměna výhledu se stává dosti velkým trestem.

Bludištěm ramp se dostáváme na konec ohraničený řetězem, dál už začíná sněhový hřebínek, po kterém opustíme na chvilku realitu všedního dění a pokusíme se popasovat s tím, co si na nás kopec vymyslí. Špalír fanoušků nás pouští a ještě chvilku za zády slyším „goodluck“ a cvakání japonských foťáků. Sestupujeme na nádherné plato, které se zlehka plní stany. Odsud je spousta variant výstupů, takže ne všichni půjdou ráno naší cestou.

P7280029.JPG

Cestou tří vrcholů

Jelikož nás lanovka katapultovala do značného převýšení, všichni tak trošku bojujeme s nadmořskou výškou.Stavíme stan na pohodlném místě a pěchujeme dovnitř věci na dnešní noc, která na spánek nebude zas až tak dlouhá.

Jsou dvě hodiny ráno a já čelovkou osvěcuji okolí stanu. Venku už se to hemží těmi, co se připravují na cestu. Snídáme a cpeme žaludky vším, co na nejdelší dobu bude poskytovat dostatečnou energii. Karlik si začíná lehce stěžovat na bolesti hlavy a nevolnost,která je příznačná pro začínající výškovku. Máme zabaleno a pozvolna se dostáváme ke strmému nástupu pod prvním z překonávaných kopců. U první trhliny, kterou musíme překonat po hliníkovém žebříku, Karlik signalizuje, že tím jeho cesta končí. Bolest hlavy a silná nevolnost ho už nepouštějí dál. Je třeba rychle vyhodnotit situaci. Zvažuji, zda celou akci neodpískat a v družstvu se nedat na cestu zpět. To by udělalo obrovskou tečku za vším tím varováním a komplikacemi před odjezdem. Karlik nás oba ujišťuje, že sestup na plato zvládne a vrátí se zpět na stanici lanovky, kde sjede zpět dolů do Chamounix. S trochou nejistoty souhlasím. Dělíme stan na dva kusy a pokusíme se pokračovat ve dvou. Při loučení ho žádám o poslání stručné zprávy, že dorazil v pořádku. Ještě se párkrát otáčím, než zmizí pod námi ve tmě.

Dostáváme se traverz pod vrcholem Mont Blanc duTacul, což je první ze tří překonávaných kopců. Prostorné plato za ním nám dává dodechnout a maličko si odfrknout. Pokračujeme dál sněhovým kotlem a na jeho konci se svah začíná prudce zvedat. Kličkuje mezi trhlinami a na konci této klikatice se dostáváme pod asi nejobtížnější místo celé naší výstupové trasy. Zhruba padesátimetrová ledová okapová roura končící v sedle ColduMontMaudit. Chvilku čekáme, než můžeme nalézt a absolvovat tuto skluzavku vzhůru. Docela mě zaráží, jak někteří neberou ohledy na to, kdo je pod nimi a kdo nad nimi a derou se nahoru hlava nehlava. Necháváme si odstup a já se vší opatrností začínám stoupat. Helmu neopouští bubnování ledu, který se valí od kopáčů ledu nade mnou. Nad tímto úsekem si opravdu oddechnu, ruce mám promrzlé od křečovitého svírání lana a cepínu. Jsem opravdu rád, že se nikdo z nás neprojel po této klouzačce. Po měsíci od našeho výstupu se dočítám v novinách o tomto místě ještě jednou. Zpráva už tak příjemná není a život zde končí jednomu z českých horolezců. Odpočíváme cestou sedlem, počasí je do této chvíle opravdu nádherné. Modrá obloha a slunce nádherně hřeje.

Po jihozápadních svazích Mont Mauditu se zvolna dostáváme do posledního sedla, kde máme chvilku na dobrání energie. Jenže počasí jsem asi přechválil a na vrcholek Blanku se usazuje mrak, který sem odkudsi tou modrou oblohou zabloudil.

Cesta se klikatí vzhůru ledovatým svahem, ztrácí se v mlze. Začínáme pomaličku stoupat a čím víc se noříme do mraku, teplota začíná padat. Často zastavuji a do dalšího pochodu mě nutí Císařovo zvonění cepínem o mou mačku. Mrak a chlad jako by z nás sál veškerou energii. Při další zastávce se oba přistihneme, že jsme na chvilku usnuli a to není dobré znamení. Voda v láhvi zmrzla, a tak rozpouštím sníh v puse a dorážíme posledních pár metrů na vrcholové plato. Dosedám a oddechuji. Jsem rád, že jsme nahoře, i když odměna výhledu se dnes nekoná. Z druhé strany se zde vynoří záhy italská dvojice. Dost komicky vypadá mladík, který si zaplatil vůdce na dosažení vrcholu. Ošlehaný chlapík drží svého klienta jako loutku na provázku a pomaličku ho odkládá na zem. Po chvilce nás prosí o nějakou dobrotu na bolest hlavy. V jeho dlani se ztrácí naše dva brufeny a následně mizí v útrobách.

P7280033.JPG

I tak to na vrcholu chodí.....

Jelikož jsem celou tu dobu v batohu vláčel láhev Bílinské Kyselky, abych dostál toho, co jsem slíbil, vytahuji ji a chci i přes tu mlhu udělat alespoň fotku. K mému úžasu zjišťuji, že tato láhev nezamrzla. Otvírám jí a vychutnávám si vodu z našich končin. Myslím, že jsme asi první kdo ji tak vysoko pije, tak přece jen tu jedno prvenství máme. Mrzí mě jen ta špatná viditelnost a mizernost fotek, které zde pořizujeme, ale horám se poroučet nedá.

Začínáme sestupovat a domlouváme se, že si chvilku odpočineme v bivaku Vallot. Oba tuto cestu známe, takže je sestup o něco pohodlnější. Lezeme do plechové boudy, která je tu postavena jako poslední záchrana před špatným počasím a snažíme se na chvilku usnout, máme toho opravdu dost. vacet minut nečinnosti nás trošku narovnává, a tak vyrážíme opět do sestupové cesty. Na ledovcovém platu se dostáváme z našeho mraku a slunce nám začíná pozvolna dobíjet baterie. Míjíme stany těch, kteří zde nocují před cestou na vrchol a usedáme na lavičku chaty Gouter. Jsou tři hodiny odpoledne, tzn. třináct hodin na cestě. Hlava už se začíná hlásit o slovo, proto se rozhodujeme pro sestup pod hranici 4.000 metrů až na hráz ledovce TeteRousse. Tady je asi nejtěžší část této výstupové cesty. Po skalnatém pilíři slézáme bezpečně ke kuloáru, který už si vyžádal pár smrtelných zranění. Kameny se tu řítí obrovskou rychlostí a přeběh se stává jakou si ruskou ruletou. Odpočíváme, co to jen jde a připravujeme se k co nejrychlejšímu překonání tohoto traverzu. Běžím a jen po očku kontroluji, co se nade mnou asi děje. Na druhé straně padám do kamení. Otáčím se a signalizuji Císařovi, že může vyrazit. Sleduji, zda vzduchem nesviští něco, co by ho mohlo zranit. Konečně jsme oba za poslední velkou překážkou. Sestupujeme na plato a hledáme místo na rozdělání stanu. Po šestnácti hodinách si konečně vařím čaj a vychutnávám chvilku večerních červánků. Bolest hlavy mizí a dnešní noc bude opravdu bezesná.

P1010215.JPG

Chvilka odpočinku

Ráno balíme, snídáme a vyrážíme na poslední část naší cesty. Půjde už jen o pochod kamenitou stezkou na stanici tramvaje, která nás pohodlně dopraví do St.Gervais. Konečně sedím na lavičce a dávám volnost ramenům, která už dost kňučí pod váhou batohu. Přišel čas si popřát a poděkovat za oporu jeden druhému. Byla to náročná,ale hezká cesta. Poslední odměnou jsou pohledy z okénka zubačky, která se klikatí podél údolí a čas od času se protáhne úzkým tunelem. Brzdy zakvičí ve stanici a já házím batoh na perón. Otvírají se dveře a jako anděl nás vítá Karlik a podává vychlazené pivečko. Jsem strašně rád, že ho vidím a docela se mi ulevuje, že dorazil v pořádku dolů. Pravda, zpráva od něj už dorazila, ale signál jí nedovolil proklouznout do telefonu. Ještě chvilku sedíme a sypeme ze sebe vše, co nám ta cesta dala. Nakonec nasedáme do auta a vyrážíme směr Chamounix, kde čeká auto druhé.

Je to docela vtipné, ale já už čtvrtý den po odjezdu sedím opět v kanceláři. Sice už žádný článek v novinách s titulkem „ O deset let starší kluci z Teplic to zvládli i s cestou za čtyři dny“ nevyšel a nevyjde, ale my jsme opravdu spokojení.

DSC09783.JPG

Uvolněná nálada na besedě

Ještě jednou chci poděkovat Vojtovi Milkovi za oněch pár litrů Bílinské Kyselky, a že jsem jí mohl ochutnat tak vysoko. Držím jí palce, ať její cesta stoupá vzhůru.U nás si už své místo našla a rádi si jí zase někde vychutnáme.

Autor: Pavel Pospíšil | středa 1.10.2014 22:21 | karma článku: 10.59 | přečteno: 294x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 19 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 12.17 | Přečteno: 227 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 16.59 | Přečteno: 388 | Diskuse

Olča Vodová

zdánlivě zadarmo

(svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...,svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...)

27.3.2024 v 21:18 | Karma článku: 5.02 | Přečteno: 104 | Diskuse

Karel Trčálek

Jak se pracovníci ve školství pomstili uličnímu výboru iFčil oslavujícímu Karlův úspěch

No, mám-li být upřímný, pomsta to byla hodně sladká. Však se taky hned ze všech stran slétly vosy a začaly si dávat do trumpety tak, že se div v té slaďounké šťávičce neutopily....

27.3.2024 v 10:51 | Karma článku: 30.88 | Přečteno: 574 | Diskuse
Počet článků 2 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 363
Chtěl bych se touto cestou podělit o pár zážitků z cest,které čas od času podnikám.O vábení hor a touze poznání vnitřních hodnot.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...